V roce 1960 městská rada Nového Sadu vyhlásila veřejnou soutěž na návrh osobního železničního a autobusového nádraží. Protože žádný z předložených návrhů nesplňoval podmínky, byl úkol zadán architektonické kanceláři „Architect“ z Nového Sadu a hlavním projektantem jmenován Imre Farkaš. Moderní nádraží je navrženo v živém tvůrčím duchu, integruje soutěžní zadání s odbornými požadavky na modernizaci železnice. Stanice byla postavena v rekordním čase, pomocí jednoduchých stavebních technik, a náklady byly výrazně nižší, než se očekávalo. Zařízení bylo dokončeno v předstihu. První vlak vyjel z nového nádraží 24. května 1964.
Lineární funkční schéma budovy umístěné podél železnice se skládá ze čtyř celků se zvláštním stavebním programem, a to: administrativní části s nádvořím, kde jsou umístěny jednotlivé prostory pro cestující (A), prostorné haly s pokladnami a čekárnou, vymezené střešní konstrukcí (B), bloku stravovacích zařízení s doprovodnou infrastrukturou (C) a skladového prostoru pro volně ložený náklad, spojeného rampou s nástupištěm (D).
Kapacita haly hlavního nádraží svědčí o ambici etablovat železniční dopravu jako dominantní formu příchozí osobní dopravy. Stavbu charakterizuje pilová střecha, symbol typického panonského domu. Zajímavostí je, že stěny a podlahy nádraží jsou obloženy sedmnácti druhy kamene, pocházejícími z různých částí někdejšího státu. Použití kamene dodalo stavbě modernistický výraz.
Železniční stanice má nevyužité prostorové kapacity, čekající na reaktivaci. V reprezentativním prostoru se nachází kinosál, původně určený pro promítání filmů pro cestující čekající na svůj vlak. Dnes se tento sál s mimořádně dobrou akustikou nevyužívá.
Návrh novosadského nádraží představoval skutečný krok vpřed v koncepčním, funkčním, konstruktivním a urbanistickém smyslu. Přestože není nádražní budova s odstupem téměř šesti desetiletí náležitě doceněna, je nepochybně reprezentativním příkladem poválečné moderny. Díky svému designu, mimořádně kompozici a prostorovým kapacitám se tato unikátní stavba stala rozpoznatelným symbolem města. Nádraží bylo a zůstává jeho vstupní branou. Z nápadného „architektonického zázraku“ se však stal bledý stín slavné minulosti. Přestože se jedná o unikátní architektonické dědictví poválečného období, čeká nádraží stále na oficiální potvrzení svých hodnot, aby se mohlo zařadit do konvolutu architektury jugoslávské moderny.
