Plán na stavbu úzkokolejky Veliki Beckerek – Žombolj pochází z roku 1894, jak dokládá dokument vytvořený v Beckereku po inspekci trasy plánované železnice. Vzhledem k rostoucímu hospodářskému významu oblasti stavbu podporovala elita a aristokraté okresu – Jenő Ronai, župan Torontálské župy byl jedním ze zakladatelů Akciové společnosti Torontálské místní dráhy, a Endre Cekonjic, nejvlivnější vlastník půdy, členem představenstva společnosti.
Výpravní budovy železničních stanic byly shodné, stavěné podle typizovaných plánů, které vznikly přepracováním normálií maďarských státních drah, založených na principu „rostoucího domu“. Standardizované budovy jsou rozděleny do čtyř kategorií, z nichž každá má shodný střední trakt a přístavby. Půdorys výpravní budovy 4. kategorie je tedy shodný se středním traktem budovy 1. kategorie. K bočním fasádám, kolmo na směr kolejí, byly řazeny přístavby. Pouze budovy 4. kategorie byly přízemní, budovy dalších tří kategorií patrové. V některých případech se však plány Torontalské místní dráhy od normálií odchýlily. Charakteristickými společnými detaily byly kruhová okna ve štítech a imitace kamene kolem otvorů a na nárožích.
Kromě příjímací budov vyrostlo na nádražích mnoho dalších doprovodných staveb: sklady, dílny, vodárenské věže, studny, výtopny, záchodky, hradla, drážní byty a také zahrady.
Na stavbu výpravních budov na nádražích byly použity místní materiály, především cihly. Výzdoba, většinou imitace kamene, byla ze sádry. Na rozdíl od přijímacích budov jsou vedlejší budovy často stavěny ze dřeva, i když tento materiál nebyl v této oblasti rozšířen. Projekty sledují rozpoznatelně principy symetrie, harmonie a proporcí.
Za druhé světové války měla úzkokolejka vojensko-strategický význam a v padesátých letech pak zažila další zlaté období. Po několika letech však přestala být železniční doprava zisková. Podle rozboru byly příjmy dvakrát menší než částka potřebná k udržení trati. Poslední osobní vlak odjel 25. května 1968, nákladní vlaky jezdily až do roku 1969.
Budovy bývalé úzkokolejky dnes již nenaznačují někdejší význam této železnice a její místo v každodenním životě tohoto regionu. Zatímco některé jsou opuštěné a zdevastované, jiné se znovu využívají k novým účelům, jako kanceláře, rodinné bydlení nebo sklady.
