Nákladové nádraží Žižkov, uvedené do pravidelného provozu 1. března 1936, představovalo první a také poslední uskutečněnou etapu Dispozičního plánu budoucích železničních úprav v Praze, vytvořeného v roce 1927 inženýrem státních drah Miroslavem Chlumeckým (1878–1957). Vychází spíše ze severoamerických víceúrovňových nádraží s etážovými skladišti, zejména těch využívajících železobetonových plochých stropů na sloupech s hřibovými hlavicemi, jako nádraží společnosti Soo Line v Chicagu (1914) nebo Pensylvánské železnice ve Filadelfii (1917). Převažujícímu směru pražské nákladní přepravy určil rozměry dvojice souběžných skladištních budov: severní, kratší, třítraktová a s jedním suterénem, sloužila podeji na dráhu, jižní, delší, čtyřtraktová, se dvěma suterény pak výdeji z dráhy. Provoz v obou těchto směrech však Chlumecký za pomoci vlastní metody trojrozměrných grafikonů vertikálně oddělil: pro manipulaci státní dráhy určil vyspádované přízemí, lemované rampami, nájemcům pak střední peron, který je spojen desíti ocelovými výtahovými věžemi a lávkami se dvěma patry skladišť a pomocí výtahů také se suterény, propojenými navíc příčnými tunely se silnicí podél jižního okraje pozemku. Teprve architekti Karel Caivas (1897–1961) a Vladimír Weiss (1897–1989) však toto originální provozní schéma vtělili do působivého a detailně propracovaného celku, který dokonale naplňuje ideu domu jako stroje.
