Rakouskou společnost státní dráhy (StEG) založilo roku 1854 finanční konsorcium, vedené pařížským bankéřem Izákem Péreirem, aby od rakouského státu zakoupila veškeré jím dosud postavené a provozované železniční trati a postupně je rozšiřovala. Ukončení prusko-rakouské války roku 1866 umožnilo Společnosti ucházet se o zřízení nového, přeshraničního železničního spojení: Na základě koncese z roku 1872 začala pod vedením vynikajícího stavebního ředitele Augusta de Serres-Wieczffinského (1841–1900) budovat trať z Chocně do Meziměstí, kde roku 1877 navázala na pruskou železniční síť do tehdejšího Waldenburgu, dnes polského Wałbrzychu, k tamním uhelným dolům. Bezmála dva kilometry dlouhé kolejiště pohraničního přechodového nádraží v Meziměstí tvoří dodnes triangl, uvnitř kterého byly postaveny opravárenské dílny pruských drah. Projekční kancelář pozemních staveb Společnosti, kterou tehdy vedl inženýr Karl Engler, uplatňovala důsledně jejich typizaci, velkoryse dimenzovaná odbavovací budova v Meziměstí však představovala výjimku, protože sloužilo také celnímu odbavení cestujících – a bezpochyby také reprezentaci celého státu. Stavba probíhala od června 1876 do srpna 1877. Podélnou přízemní budovu tvoří dvojice sálů pro čekárny a restaurace první a druhé třídy, spojených střední, patrovou částí, a přístupných z uliční strany osmdesát metrů dlouhou prosklenou verandou, na niž na východním konci navazuje prostorný a vysoký pavilon, tvořící vstupní halu s pokladními přepážkami – shodný měl původně stát také na konci západním. Autorem nevšedního architektonického řešení byl patrně Johann Oehm (1836–1905), který již v roce 1873 pod Serresovým vedením spolupracoval na projektu největšího nádraží Společnosti, postaveného v Budapešti (dnešní Západní nádraží), které dostalo podobné pavilony vstupní haly a restaurace. Obdobnou halu, krytou mansardovou střechou s kruhovými vikýři, navrhl architekt Oehm ještě roku 1901 – v rámci rozšíření Hlavního nádraží v Brně, které proběhlo v letech 1903–1904. Mezinárodní provoz v Meziměstí však nikdy nedosáhl předpokládaného rozsahu a roku 1939 byl zcela zastaven. V čekárně 2. třídy byl v roce 1947 zřízen divadelní sál, v němž dosud hraje místní renomovaný ochotnický soubor. Přímo z haly je pak od roku 2008 na vyžádání přístupná také menší soukromá muzeální expozice.
