Společnost Rakouské severozápadní dráhy (Österreichische Nordwestbahn – ÖNWB) vybudovala v letech 1869–1875 trať z Vídně přes Moravu a Čechy až k Děčínu, kde se napojovala se na železnici do Drážďan a Berlína. Děčínské, hraniční nádraží, uvedené do provozu 15. října 1874, bylo vybaveno rozsáhlým kolejištěm se sklady, remízami a opravnami. Přímo sousedilo se starším nádražím České severní dráhy (Böhmische Nordbahn – BNB), s nímž dnes tvoří jedinou stanici Děčín-východ, přičemž nádraží ÖNWB je označováno jako „dolní“. Stavba 120 metrů dlouhé výpravní budovy byla zahájena 1. května 1873 podle projektu Rudolfa Freye (1846–1908), který se téhož roku stal hlavním architektem společnosti. Protože sloužila nejen odbavení, ale také celní kontrole cestujících, dostala co nejpřehlednější dispozici, jejímž jádrem je rozměrná (28 × 20 m) převýšená hala. Z vnější strany, od jihu, má vysoký vestibul, přístupný po dvojici schodišť a původně spojený s protější budovou BNB ocelovou lávkou, směrem k nástupištním byla opatřena ocelovými přístřešky, dnes již bohužel zničenými. Ve východním křídle budovy jsou z široké, prosvětlené chodby při jižní fasádě přístupné prostory pro cestující, rozdělené, jak bylo tehdy zvykem, podle výše jízdného: nejblíže hale byla čekárna první třídy, následovala restaurace třetí třídy, bufet a velká restaurace pro druhou třídu se sálem v severním pavilonu budovy. Západní křídlo sloužilo jako kanceláře železnice a celní správy, s byty úředníků v patře, přístupnými zvláštním vchodem přes vloženou pavlačovou dvoranu. Budovu prováděly výhradně vídeňské stavební firmy a řemeslníci, společnost však dodržela své pravidlo stavět z místních materiálů, v tomto případě z šedého labského pískovce, který tvoří většinu fasád, v horních částech žlutě omítaných a ozdobených cementovými kartušemi, vyrobenými závodem sochaře Ludwiga Strictia. Zatímco čekárna první třídy dostala zlacenou lunetovou klenbu a chodba i restaurační hala kazetové stropy, z interiéru odbavovací haly je viditelný ocelový krov s Polonceovými nosníky. Hlavními prvky její bohaté štukové výzdoby jsou sochařské alegorie z dílny Georga Schröffla – ženská postava Dunaje a mužská figura Labe. Propojení těchto evropských povodí a tedy Rakouska-Uherska s právě sjednoceným Německem ovšem symbolizuje i sama Freyova architektura, spojující novorenesanční styl vídeňské Ringstrasse s odkazy na berlínský novoklasicismus Karla Friedricha Schinkela. Vzhledem k tomu, že vídeňské nádraží Severozápadní dráhy zaniklo již v roce 1952 a pražské bylo zbořeno roku 1985, zůstává nádraží v Děčíně tak zůstává poslední reprezentativní stavbou společnosti Severozápadní dráhy a také patrně nejvýstavnějším nádražím 19. století v České Republice. Mimořádně dobře dochovaná budova, od roku 1964 památkově chráněná, je však dnes bez využití.
